Napsali o nás

12.11.2012 09:48

Velký luxus: zemřít doma

Většina lidí si přeje zemřít doma, v okruhu svých blízkých a bez velkého utrpení. Většina dlouhodobě nemocných přesto umírá v nemocnicích. Jednoduché přání se splní jen málokomu. A přitom úplně zbytečně. I v Česku už fungují mobilní hospice, které dokážou zajistit kvalitní péči v domácím prostředí.

Smrt není zrovna oblíbené téma pro konverzaci a není divu, že ji obklopují četná tabu a paradoxy. „Vynakládáme obrovské prostředky na umělé oplodnění a přitom nejsme schopni člověku zajistit, aby mohl důstojně a bez bolesti odejít ze světa v prostředí pro něj nejpřirozenějším. V prvním případě jdeme mnohdy podle mého názoru proti přírodě. Ale to, co se nás všech bytostně dotýká, jakoby neexistovalo,“ domnívá se Jiří Kabát, ředitel pražského domácího hospice Most k domovu. „Většina lidí ani neví, že existují společnosti jako jsme my, které jim dokáží odpovědět na otázky ohledně smrti a které jim pomůžou sestavit domácí hospicový tým, jehož oni budou součástí.“

Hospic na okraji Prahy je jedním z asi dvou desítek českých zařízení, která umožňují nevyléčitelně nemocným pacientům zemřít důstojně a bez bolesti v domácím prostředí mezi svými nejbližšími. Že jste o tom nikdy neslyšeli? Informovanost je u nás v tomto ohledu velmi malá. Pojišťovny na domácí hospic pro umírající z velké většiny nijak nepřispívají a také podpora domácích hospiců ze strany státu je u nás podle jejich provozovatelů  neuspokojivá.

První hospice

Hospice se začaly objevovat už v sedmnáctém století, ale na jejich ustavení, jak je známe dnes, měla v padesátých letech minulého století velký podíl britská zdravotní sestra Cicely Saundersová. Kvůli vlastním zdravotním problémům se musela vzdát fyzicky náročné práce v nemocnicích a začala se věnovat ošetřovatelství umírajících. Pacienti v terminálním stadiu podle ní potřebují péči, která jim umožní vyrovnat se s vlastním strachem a nejistotou a která jim uleví od bolesti, bude-li třeba, aby mohli důstojně zemřít.

V době, kdy se svět začínal zajímat o kvalitu života v posledních dnech nemoci, ale u nás byla problematika hospiců a důstojné smrti tabu. „a v sedmdesátých letech jste přišli  do nemocnice, kde vám umíral někdo blízký, a na oddělení často zanívalo: Za ním už ani nechoďte, není to pěkný pohled. Zachovejte si na něj pěknou vzpomínku. Smrti se účastnili jen zdravotníci,“ popisuje Kabát. „Ale dřív, když vám zemřel někdo na vejminku, byl to určitý obřad, přirozený odchod člověka z tohoto světa.“ Věci se postupně začaly měnit k lepšímu až s přelomem tisíciletí, i přesto Česko ve srovnání se svými západními sousedy výrazně zaostává. A hospice v Česku jsou až záležitostí hlavně posledního desetiletí.

Podceňované je nejen prostředí, ve kterém člověk dožívá, ale často i to, nakolik si dokáže svůj stav uvědomovat. „I v terminálním stadiu totiž člověk slyší, co se kolem něj děje,“ říká Romana Vejmělková, vrchní sestra pražského hospicu. „Vnímá také doteky. To jsem poznala ve svých osmnácti letech, kdy mi umíral strýc, kterému bylo teprve 35 let. Neuchytlo se transplantované srdce, byl na dýchacím přístroji. Já jsem v té době byla na zdrávce a jela jsem se na něj podívat. Sestřička mi říkala: To už nemá smysl, nejezděte, je v hrozném stavu. Přesto jsem přijela, vešla jsem do pokoje a na přístroji jsem viděla, že poznal můj hlas. Křivka vyskočila nahoru, začal trochu hýbat prsty a mžikat víčky. Člověk do poslední chvíle vnímá všechno. Pozná hlas svých nejbližších. A tělo to dá aspoň trochu najevo.“

Doma s nejbližšími

Umírání bez paliativní péče mohou doprovázet velké bolesti, nevolnost, křeče, těžké deprese a psychické poruchy. Léky tlumící bolest se ale naštěstí vyvíjejí velmi rychle, takže dnes už podle lékařů není problém člověka zbavit i té největší bolesti. Stejně tak léky dokáží ulevit například pacientům, kteřímají vážné potíže s dýcháním.

Domácí hospice vzbuzují u těch, kteří o nich slyšeli jen málo nebo vůbec, množství otázek.

Příbuzní mají často pochybnosti, zda péči o těžce nemocného vůbec zvládnou. Se vším ale pomáhá hospicový lékař a sestry, jehož plnou podporu po dobu zbývajících dní umírajícího mají. „Kromě toho se je snažíme podporovat i v tom, že nepsanou povinností je toho, kdo mi dal život, pak v době, kdy on sám ze života odchází, na jeho cestě také doprovodit,“ říká Jiří Kabát. „To je naším největším lidským úkolem. Pomoci druhému, když on sám už je úplně bezmocný.“

„A lidi tohle strašně povzbudí,“ pokračuje. „Když jim milovaný člověk zemře, vybuchnou emoce, rozpláčou se. Ale po chvíli ten smutek přejde v radost. Říkají si, vždyť je to krásné, teď skončilo to utrpení. Jsou rádi, že to všechno dokázali. A vyrovnání s odchodem člověka je pak mnohem mnohem snažší. A to si málokdo uvědomuje. Ač se jim to na začátku zdá strašně těžké a myslí si, že to nevydrží.“

Stejně tak je u umírajícího je velmi důležitá přítomnost dětí. „Mám dvě malé děti a obě byly u toho, když umírala babička,“ říká Romana Vejmělková. „Byl to obřad. Děti pak viděly, jak leží v rakvi, daly jí tam namalované obrázky a teď se smrti nebojí. Jo mami, říkají, my víme, že život si prožijeme a pak přijde smrt.“

Po klinické smrti

Velmi blízkou zkušenost se smrtí zažil také Jiří Kabát. „Já mám za sebou de facto smrt své dcery. Před několika lety jsme ji našly v posteli mrtvou. Podařilo se mi ji resuscitovat a čtvrt hodiny jsem jí držel oběh, než přijeli kolegové ze záchranky a nahodili jí srdíčko zpátky. Dnes je po implantaci defribrilátoru, je v pořádku. Ale ona si prožila klinickou smrt. My jsme ji našli čtyři minuty po zástavě.“

To bylo předloni, kdy jí bylo třináct let. „Když se na ARO probrala z narkózy, hned nás poznala a její první slova byla: kde jste ubytovaní? Vysvětlili jsme jí, že je v nemocnici, že měla srdeční příhodu. My jsme doma a přijeli jsme za ní. A ona se několik hodin nedokázala zorientovat do našeho světa. Začala nám vyprávět, že byla v lázních, že tam viděla babičku, která zemřela o pár měsíců dřív, byli tam i lidé ze současného života. Asi tři hodiny se nemohla rozkoukat v našem světě, zato úžasně vyprávěla o světě někde jinde.

Pak se s tím nějak vyrovnala, ví, že umřela a my jsme ji vrátili zpátky. A mě říkala: tati, já už se smrti nebojím, ono to nic není… A to si myslím, že je obrovský dar. Lidé se v souvislosti se smrtí spíš než smrti samotné obávají bolesti, ztráty důstojnosti a soběstačnosti, nevědí, co se bude dít. S tím vším my dokážeme pomoct. A pak už zbývá jen to poslední tabu: otázka, co bude dál. A v ideálním případě zvědavost zvítězí nad obavami.“ Aspoň tak si to přeju i já,

Box – rozhovor:

Romana Vejmělková: Smrti už se nebojím

Spolu s Jiřím Kabátem v roce 2007 zakládala pražský domácí hospic Most k domovu. Dnes v něm pracuje jako vrchní sestra.  

Jak jste se k práci v hospicu dostala?

Dřív jsem dělala na intenzivní péči, na záchrance a pak jsem si říkala, že by mě bavilo starat se o staré lidi, dojíždět do domácnosti, pomáhat po telefonu… Začala jsem se zajímat o práci v hospicech i o smrt. Proč se jí lidé tak bojí? Proč zavírají staré rodiče stranou, aby děti neviděly, jak umírají? Proč si lidé nedokážou přiznat: ano, mám nevyléčitelnou nemoc a umřu?

Jak vypadá váš pracovní den?

Lidé nás například osloví po telefonu, že mají doma umírající maminku a nevědí si rady. Pak já jako hospicová sestřička přijedu s lékařem, vysvětlíme, co jim můžeme nabídnout, s čím pomůžeme. Popíšeme, jak smrt přijde, a že se jí nemusejí bát. Úplně na začátku všem říkám, že to nebude lehké. Ale že se na nás mohou kdykoli obrátit. Lékař mezitím provede

vyšetření a nastaví vhodný režim. Já, stejně jako ostatní sestřičky, pak každý den, sedm dní v týdnu dojíždím do pacientova domova. Zároveň jsem k dispozici po telefonu a odpovídám na všechny dotazy, které příbuzní mají.

Práce v hospicu musí být psychicky velmi náročná, jak se s tím vyrovnáváte?

Pro nás je taková útěcha třeba to, že nám lidé děkují za to, že jsme s nimi byli, říkají, že jsme andělé… Ale to všechno především jejich zásluha, to oni se 24 hodin denně o nemocného starali. Ale samozřejmě, že si všechno vozím domů. Pak přemýšlíte, jak jste pomohli, nebo co příště udělat ještě líp. Bavíme se o svých zkušenostech mezi sebou se sestřičkami. A vždycky to obrečíme, nejvíc ty mladé lidi. Měli jsme jich v poslední době několik, bylo jim kolem třiceti let…

Jak to člověka změní, když vidí umírat někoho blízkého?

Jedna paní mě  chytla ze ruku a říkala: Já už vím, jak smrt vypadá. Už vím, že není čeho se bát.

Změnila práce v hospicu i vás?

Dala mi také to, abych se smrti nebála. A je pro mě hodně důležité, že pomáhám lidem. To mě nabíjí. Je to sice psychicky náročné, často brečím v autě, když odjíždím, ale útěchou mi je, že mi lidé děkují a jsou vděční.

Box –Lékařský slovníček:

Mobilní domácí hospic zajišťuje paliativní lékařskou, ošetřovatelskou, psychologickou, spirituální a sociální péči přímo vdomově pacienta. Velkou měrou se do starosti o umírajícího zapojuje také rodina. Lékař i sestra jsou k dispozici na telefonu v kteroukoli dobu, zdravotnické pomůcky a vybavení lze na potřebnou dobu pronajmout.

Paliativní medicína se zabývá péčí o nevyléčitelně nemocné pacienty. Má zmírnit jejich utrpení v poslední fázi života, kdy už léčebné postupy nepomáhají. Rozvíjí se od šedesátých let minulého století.

Jako SOS medikace se označují léky proti průlomové bolesti, zvracení nebo křečím, které mohou při komplikacích zdravotní sestry aplikovat.

Zdroj: Most k domovu

Box – Dárci nejsou:

Financování hospicu je adrenalinová záležitost sama o sobě. Malá informovanost veřejnosti, chybějící podpora státu, nezájem pojišťoven. „S dárci je to špatné,“ říká Jiří Kabát. „Máme sice jednoho, který nám každý rok před vánoci anonymně daruje čtyřicet tisíc korun. Ale to je skoro jediný.“ Pokud byste chtěli řady dárců rozšířit, máte možnost. Na internetových stránkách sdružení najdete číslo pro bankovní spojení.

Jana Šafaříková

Zpět

Vyhledávání

Mostkdomovu © 2009 Všechna práva vyhrazena.